7 kilo lásky

Konečně nám skončila neštovičková karanténa.

Mé časté a vroucí modlitby byly vyslyšeny.Valerinka neštovice pro tentokrát ještě nedostala. Měla jsem nemalou obavu, že dvouměsíční izolaci bych přežila jen stěží. Navíc u Valíška je zatím „vážné“ téměř každé nachlazení, které se táhne někdy i 3 týdny.

Je to období velmi špatného spánku, zanudlených pyžámek, polštářů i peřin. Období kňouřání, zvracení hlenů, hodinových záchvatů kašle a špatné nálady. Vali chce nosit, objímat, chovat a stejně nemá přitom nikde stání. Spokojenost jako by odešla hned s druhým zakašláním.

Ve čtvrtek jsme tedy konečně dorazily na roční prohlídku. Bylo to téměř o měsíc později a stejně bych to nejraději ještě odložila, protože jsem tušila, že na vískání to nebude ani tentokrát.

Váha ukázala 7300g a na třetí měření jsme naměřily 72 cm. Nárůst tam tedy byl, ale malý. Dostaly jsme žádanku na sono a rentgen bříška. Vidět byla jen velká žaludeční bublina. Paní doktorka říkala, že ve střevech je velké množství střevního obsahu a plynů, a že by bylo dobré zvážit vyšetření žaludku. Tvrdila, že Valinka je uvnitř „tak plná“, že má vlastně neustálý pocit nasycení. Proto to nechutenství, proto prý ten nezájem, který k jídlu zaujímá. Tvářila se zasmušile, telefonovala na všechny strany a bříško ještě rentgenovala. Valíška jsem na rentgenu držela za ručičky jako staženého králíčka a snažila jsem se zmírnit její usedavý pláč. Sama jsem měla útroby stažené a kdyby to pomohlo, taky bych vřískala jako o život. O zdravější život naší holčičky.

Na poliklinice jsme strávily další hodinu přemlouváním unavené a zoufalé Valinky, aby se ještě vyčůrala. Pediatrička chtěla vyloučit zánět močových cest a tak jsem kojila a kojila a v mezičase jsme to s Valinkou opakovaně zkoušely na nočníku v totálně přeplněné čekárně. Byly tam i nemocné děti, rodiče byli nervózní a doktorka měla minimálně hodinový skluz. Zůstaly jsme tam prakticky poslední, ale nakonec se to Valince podařilo a za odměnu jsme dostaly negativní výsledky moči. Tři hodiny trápení byly konečně za náma.

Vyčerpaná Val mi usnula ještě dřív, než jsme vylezly z výtahu. S sebou jsme nesly žádanky na další sono bříška do fakultní nemocnice a já jsem měla pocit, že je něco moc špatně.

Další ráno bylo mrazivé a slunečné. V nemocnici nás vyšetřovala lékařka, která se tvářila naštvaně a unaveně. Nějak nemohla pochopit, proč nás pediatrička posílá dva dny po sobě na stejné vyšetření. Valinka se jí zdála prakticky v pořádku, hladina plynů v normě a střevní obsah prý odpovídal takhle malým dětem. Nevěřila jsem svým vlastním uším a připadala jsem si jako matka, která zbytečně tahá malé dítě po doktorech, aby ho potrápila. Pravdou je, že jsem spíš opačný typ a k doktorům chodím až v nouzi nejvyšší. Bylo mi tam horko a nepříjemně. Sestřička, která viděla, jak mi je, se na mě usmála a říká: "Holčička je sice drobná, maminko, ale je tak krásná!"

V další z přeplněných, úzkých a dlouhých čekáren, jsem zkoušela Valinku nakrmit a slyšela jsem, jak doktorka kvůli Valince někam telefonuje. Mezitím za náma přišla další dětská lékařka s tím, že se mám zastavit ještě u ní v ordinaci, že si nás přebere do péče.

Po hodině čekání se na všechno podrobně vyptala, udělala si poznámky a tvářila se, že celý Valinčin problém tkví v tom, že geneticky bude prostě drobná a rychle spalující po tatínkovi, stejně jako Natálka, která měla v roce 8,09 kg. Navíc kojené děti prý jídlo běžně odmítají. Pravda je, že i já mám kamarádky, jejichž děti mají podobné potíže s jídlem. Faktem ale zůstává, že tyhle děti váží 10 kg a víc a na vyšetření tedy nemusí. My ano, protože tlak okolí způsobuje, že se o Valinku bojím. Moc se bojím. Za půl roku přibrala 1300 g, což je žalostně málo. Na jídle si dáváme už dlouhou dobu tak záležet, že opravdu i něco sní. A není toho málo. Zkoušíme to prostě tak dlouho, až se podaří. Někdy si říkám, že Valuška přišla na svět proto, aby mě naučila trpělivosti, která mi celý život scházela. Teď trpělivá jsem aspoň co se jídla týče. Jenže Vali stejně přibírá velmi, velmi pomalu.

V pondělí jdeme znovu k pediatričce pro růstový graf, pro imunologické vyšetření a pro výsledky z laboratoře.

V úterý jdeme znovu na lačno do nemocnice, tentokrát na test potní.

Jakoby to všechno nějak nemělo konce… a hlavně – žádný výsledek. Všechna ta vyšetření přinesla jen potvrzení toho, že Valinka má alergii na mléko.

Snad je opravdu Vali jen fyziologicky drobná a rychle spalující po tatínkovi. Třeba jen slyšíme trávu růst. Aspoň už to snad budeme po půl roce dohadů vědět s jistotou.

Kdybych jen tušila tyhle potíže, hledala bych muže, co vypadá jako antický bůh a váží víc, než 90 kg.J

P.S : Dnes mi volali z nemocnice. V neděli dopoledne. Už to samo o sobě mi přijde přinejmenším nezvyklé. V pondělí máme nastoupit k hospitalizaci do nemocnice, aby Valince udělali komplexní vyšetření. Biochemii, laboratorní testy, imunulogické vyšetření, potní test atd. Ještě teď mám v živé paměti hrůzu, kterou jsem zažívala při hospitalizaci s Natálkou. Dostávala se z toho celé týdny a to byla vždycky oproti Valince docela adaptabilní miminko. Kéž by tohle trápení už brzy skončilo..... dala bych za to půlku království....