Valinky je všude plno. Všude si vyleze, sleze, dostane se, kam chce. Včera vylezla na konferenční stůl v obýváku:o) Nahoru a pak pěkně dolů! To bylo radosti. Jediný schodeček na terasu v našem bezbarierovém bytě už taky zdolává s jistotou sobě vlastní, při které vždycky trnu hrůzou.
O co víc nesnášela Vali kočárek, když byla maličká, o to víc ho teď vyhledává. Dopoledne v něm krásně usíná, na terásce, sama, klidně a odevzdaně. Odpoledne stačí, když sedím u ní a hladím ji ručičku. Je to idylka, o které se mi ještě před pár měsíci ani nesnilo. Často se mi stává, že Vali z kočárku po vyspinkání za žádnou cenu nechce. Je to pro mě vždycky jasný signál toho, že je čas jít na procházku. Dá to najevo tak ostentativně, že zkrátka není pochyb.
Terasa je Valíškovo oblíbené místo. Stojí a dívá se na pejsky, volá na lidi, zalévá kytičky.
Domů nechce ani náhodou:)
"Počkej, mami, upravím si vlásky:)"
"Jak se mám tvářit? Takhle nebo takhle?"
"Dobře, budu se usmívat!"
To, že je čas jít ven, dává najevo i tím, že stojí u skříně, kde má bundičky a kabátky.
Tluče do ní malinkou ručičkou a mně je jasné, že je čas aspoň na krátkou procházku. Pak jde k šuplíku, kde má čepičky. Nasadím ji čepičku, Bobšík zamlaská jakože je krásná a šmaruje si to ke dveřím. Moc toho ještě nepoví, ale člověk se s ní naprosto jasně dorozumí:)
Žádné komentáře:
Okomentovat