Nitka mého srdce...

Holky mě asi nikdy nepřestanou překvapovat. Valinka svou oddaností, křehkostí a urputností, Natálka svou přecitlivělostí, moudrostí a empatií. Myslím, že každá máma, která přežila jeden porod, sama sebe ohromí ochotou pustit se do toho druhého.

Znovu zažíváte 40 týdnů, ve kterých přibíráte na váze, chodíte napůl jako bizon a napůl jako kachna. Když jdete spát, budujete si z polštářů důmyslné zařízení, které má podepřít břicho, ale v žádném případě nesmí tlačit na močový měchýř. Všechno to vyvrcholí mučivými porodními bolestmi a ohromným pocitem, který si přejete zažívat opakovaně.

Pozdější škubání za nitky vašeho srdce daleko předčí vše, co jste si vytrpěli při tělesných bolestech porodu. Je tu bolest, když si drobounká a stále nepřebírající Val poprvé rozbila pusinku do krve tak, že 14 dní nemohla jíst. Strach z jejích neklesajících horeček a všudypřítomný strach, že jednou někdo odhalí pravou příčinu nechutenství. Pak je tu obrovská panika Natálky, když jde kolem úplně maličký pes, u kterého musíte přemýšlet, jestli to není náhodou kočka a moje nezapomenutelná hrůza z doby, kdy jen zvracela nebo upadala do zvláštního spánku. 

Holčička zakašle a já se probudím. Slyším i jejich panenky, medvídky a zajíčky, jak s přitlumeným žuchnutím přistávají na zemi vedle postýlek. V hypermarketech odpovídám na volání "Mami?" a ty děti, jak si uvědomím, ani nemusejí být moje!

Někdy děti sleduju, jak tiše spí. V takových chvílích je mi líto, že občas ztrácím trpělivost. Přemýšlím, kde a kdy jsem ztratila rytmus dne a hlavně za jakou cenu? Říkám si, že holky nemůžou za mou špatnou náladu. Jsou to prostě děti a mají dost starostí s tím, jak růst a učit se. Občas se ztrácím v dospělém světě povinností  a nároků a už mi nezůstane dost energie na to, abych se holčičkám věnovala tak, jak si zaslouží. Měla bych být opravdovská maminka - taková, která nabízí hřejivý úsměv, když se probouzí, slovo povzbuzení, když se jim ten den něco nepodaří a pěkně živé vyprávění, něž jdou spát.

Ta zodpovědnost za rozvoj dětského pocitu bezpečí a sebeúcty mě někdy až děsí. Ve svých rukách mám kus tvárné hlíny, která sama ochotně chce a potřebuje, abych se s ní mazlila a laskala ji a pomáhala ji k sebevědomé dospělosti. Děti mě učí, že jako máma nikdy "neuteču" od příležitosti, při které můžu svých dětem ukázat, jak moc jsou chtěné, důležité a láskyhodné:)