Včera, na Jiřího, jsme slavnostně všichni vyrazili k Jitce ostříhat holčičky. Mrzelo mě, že jsem si nevzala foťák a nevyfotila tak holky sedící na hromádce modrých ručníků, přikryté modrou profi pláštěnkou, zkamenělé, čekající, nesmírně hodné a soustředěné na věci budoucí.....
Osvědčilo se mi připravit je důkladně na to, co přijde. Sedí pak v klidu a trpělivě čekají. Vypadá to, že se těší. První šla na řadu Natálka. To tak musí být, protože Čmerdíček chce pak dělat totéž, co její starší sestřička. Osvědčené. Spolehlivé. Natálku ještě nemám, bohužel, vyfocenou. Ráno jsem cvakla Valíška, těsně po probuzení, ještě se zajíčkem. Má ustřiženou ofinku a dlouhé vlásky zkrácené na krátké mikádko. Občas už spinká celou noc ve své postýlce a Natálka ve své velké posteli v pokojíčku. Nechávám to na nich. Řeknou si, kde chtějí spinkat a pokud si to vyberou, většinou tam pak vydrží až do rána a nechodí na noční návštěvy za mnou do postele:) Fakt je, že když je malý polštářek mezi našimi velkými polštáři prázdný, je to divný pocit. Nezvyklý, po těch letech. Musím si ještě užít každé noci, kdy po mě ťapkají ty voňavé, malé ručičky. Val je zvyklá ve spaní objímat mou hlavu. Někdy zase kroutí Ráďovi uchem. A ráno se vždycky schovává a dělá, že tam není. Z ložnice se ozývá: "Mamííííí, pojď si mě najít!"
Poslední fotka spletených vlásků těsně před ostříháním. Kadeřnice Jitka mě přesvědčovala, že takové krásné, zdravé a nezvykle husté vlasy u tak malého dítěte, se nestříhají. Prý je to věčná škoda. Na léto to ale bude praktické. Natálce ustřihla kus po celé délce a sestříhala jí vlásky kolem obličeje. Culík byl ráno nezvykle krátký, zato to vůbec nekudlilo:) Natálka začala trošku natahovat, ale nakonec to vzala statečně:)
Natali má teď období, ve kterém se nechce bavit s cizími dospělými, choulí se ke mně a hledá bezpečí. Ráda bych, aby odpovídala aspoň na něco z dotazovaného, aby hlasitě pozdravila a poděkovala, ale prý se děti k tomu nutit nemají. Jen vést vlastním příkladem. Samo se to pak prý zlepší.
Doma je nádherně výřečná. Zpívá, recituje, tančí, poví mi o všech starostech ze školky, umí krásně formulovat všechny obavy, pocity, radosti, má širokou slovní zásobu a všechno si pamatuje. Je citlivá, až přecilivělá, všechno si bere hrozně osobně. Jakmile mám důraznější hlas, hned se mě ptá, jestli je už nemám ráda. Hned se rozpláče, pak se několikrát omlouvá a opakovaně všechno hodnotí. Má svá vlastní slovíčka, která máme moc rádi. Minule třeba seděla s Val v takovém tom autobuse pro děti, co mají v obchodním centrech a říkala, že je do Francouzie a do Italius:) Říká, že to či ono bylo sladkejší a výhlas místo rozhlasu. Úcpa místo zácpy mi taky přišla vtipná. Má to své logické opodstatnění. Věci se vyhlašují stejně jako rozhlašují a ucpaná silnice může být stejně jako zacpaná. Stejně se tomu ale vždycky zasmějeme:)
Ve školce mají takový stoleček, ke kterému chodí "přemýšlet" o svém chování. Je to potupné, vlastně hanba, jen smířlivěji nazvaná. Vím, že paní učitelka nemůže s tolika dětmi neustále o něčem diskutovat, ale stejně...Natálka tam taky minulý týden seděla a od té doby neuplyne den, kdy by se k tomu nevracela. Seděla tam proto, že prý skákala po sedačce. S Emou a s Klárkou si udělaly divadlo a to prý nemělo dveře. Tak musela přes sedačku. A to se trestá:o(
Vali má teď nádherně hravé období. Nejvíc si vyhraje asi s puzzle. Skládá ty své oblíbené klidně i 10x dokola. Nesmí být u toho rušena, nesmím se dívat. Můžu, až je to hotové. Pak má z toho velikou radost a řekne: "Eště, jo?" Takhle krásně si vydrží hrát i celé dopoledne. Někdy nemůžeme odejít z bytu, protože má zrovna "rozvařeno" a hru nechce ukončit. Vydrží si hrát sama, takže při ní vyperu, vyžehlím, uklidím, uvařím. Pořád se mě na všechno ptá. "Poč se meješ?" (Proč se směješ?)" je její taková nejčastější otázka, a když ji odpovím, že proto, že ji mám ráda, tak mi řekne "memáš":) a zase jde dál:) Taky legračně říká "my meme men" (my jdeme ven) a oguť místo jogurtu. "Já jsem se bojila", je u nás taky časté. Zvláště pak, potkáme-li někde psa. To holky zpanikaří, z chodníku vletí na silnici a žádné pozitivní informace o tom, že jsou pejsi na vodítku a mají košík, zatím nějak nepomáhají. Přitom nemají jedinou negativní zkušenost. Pořád o tom přemýšlím. Když jsem byla malá já, pokousal mě vlčák. K psům se netulím, ale zároveň ani nehysterčím a neutíkám. Že by se můj respekt přenášel geneticky? Přitom ničeho jiného se nebojím ani neštítím. Natálka si nevezme na dlaň ani berušku. Možná fakt časem... Nicméně na ekologickou farmu plnou zvířátek, co s námi snídají, jako jsme to zažili v loni, v Chlumci nad Cidlinou, už nejspíš hned tak nepojedeme:)
Žádné komentáře:
Okomentovat