Valíšek v nemocnici

Než začnu vyprávět, chtěla bych poděkovat všem, kteří nás v nemocnici jakkoliv podpořili. Návštěvou, zprávou, zavoláním, zájmem...Potěšily mě i e-maily a zprávy ve skypu, které nějakým způsobem reagovaly na blog. Do veřejných příspěvků píšete vyjímečně nebo spíš vůbec, což je moc škoda, protože to, co jsem četla, by si možná se zájmem přečetl i někdo jiný. Každopádně moc díky za kontakty a alternativní rady. Zkrátka - díky za váš čas:)

Vali prošla v nemocnici celou sérii testů a vyšetření, které zatím, díky Bohu, přineslo jen samé negativní výsledky. Napadlo mě, že slovo negativní výsledek má v nemocnici vyjímečně absolutně pozitivní význam. Na blog jsem vybrala jen ty "veselejší" fotky, protože toho trápení bylo už dost.

Dostaly jsme mini pokojíček s papírovými stěnami se sklápěcí postelí, a protože byl opravdu velmi malý, musely jsme pro všechno ostatní "někam" jinam. Dětská klinika byla zrovna v rekonstrukci, takže jsme celý den poslouchaly bouchání, vrtání a sekání. Návštěvy byly zakázány a ze všeho nejvíc se ctily pravidla a příkazy nemocničního řádu. Děti šly tak nějak "bokem". Pro samý hluk a pláč nemohly spát, ale zároveň jsme nemohly s erárním kočárkem na prostornou terasu, nemohly jsme s ním ani do herny, kde byl relativní klid a poslední den mi staniční sestra zakázala jezdit i na velmi prostorné chodbě. Co kdybych překážela někomu, kdo by jel náhodou kolem...?

Valinka musela být většinu času na lačno, zároveň jsem ale vedla přesné záznamy o veškerém pití a jídle, o každé stoličce, příjmu, výdeji... Ráno většinou začínalo velmi brzy odběrem krve, který byl pro nás asi nejhorší. Nejprve se zkoušel z ručky, když to dlouho nemělo žádný výsledek, napíchly sestry žílu v hlavičce a zavedly kanylu. Byly u toho tři a měly co dělat. Já jsem byla vyloženě do počtu a ke konci spíš na obtíž, protože jsem nezvládla pohled na tu zakrvácenou hlavičku a složila jsem zbraně. V noci Valince kanyla vypadla a tak se znovu brala krev z ručičky, tentokrát 6 zkumavek. Ustály jsme to obě a Vali byla moc statečná holčička, která mávala sestřičkám, když jsme vycházely z ošetřovny.

Odevzdávaly jsme denně moč, což byl problém, protože jsme prakticky půlden nedělala nic jiného, než že jsem vpravovala do Valíška tekutiny, ať už kojením nebo po lžičkách, protože ten odporný nemocniční čaj se jinak ani pít nedal. Pak jsem zkoušela chytnout moč do sterilní zkumavky, do pytlíku, do větší zkumavky, nakonec i do nočníku, který se Vali naučila v nemocnici nenávidět. Každých 5 minut nám do pokoje vrazila sestra, která se ptala, jestli se "už povedlo" a vytvořila nám z toho skoro fóbii. První dny jsme neodevzdaly tolik zkumavek, kolik bylo třeba, tak na nás druhý den přitlačily s výhružkou, že holčičku tedy vycévkují a bude. Stres to byl pro mě větší, než dokážu popsat. Nakonec jsem to vyřešila na radu mojí maminky tak, že jsem si dala nočník na klín, na něj jsem si posadila Valinku, do ruky jsem si vzala hrníček s čajem, Vali si míchala, já do ni vpravovala tekutiny a po 25 min. se nám to zpravidla nějak povedlo. Zkoušely jsme to i u umývadla, s puštěnou vodou, s knížkou, s křupkama a hlavně s velkou únavou. Byly tam samozřejmě i hodné a milé sestřičky, a aby víc vynikl rozdíl mezi dobrem a zlem, zájmem a nezájmem, chutí a nechutí, bylo to asi tak půl na půl.

Návštěvy nemohly dovnitř a na chodbě byl prach a průvan. Úžasné klima pro děti. Nicméně chodba byl jediný způsob, jak se aspoň na pár minut potěšit s Natálkou. Druhý den už jsme byli chytřejší a šli jsme všichni na krátkou procházku s erárním kočárkem.

Tatínek to s Natálkou doma zvládl na jedničku, ale o tom nikdo nepochyboval:) Nachystala jsem jen 4 hromádky oblečení do školky a všechno ostatní už zvládli s bravurou....Natálka už je fakt šikulka. Člověk se s ní na všem domluví. Po návratu z nemocnice jsme si udělaly "pelíšek", který má moc ráda a jen jsem se hladily a objímaly. Je zvyklá takhle usínat nebo se prostě jen tak tulit. Doufám jen, že je to zvyk, který nám ještě hodně dlouho vydrží.

A z pelíšku zpátky do prostředí, kde najdete jen teplo, ale bezpečí žádné....

Vedle na pokoji ležel roční Štěpánek, který byl přijatý na operaci. Přes noc onemocněl a strašně usedavě plakal několik hodin. Byla to zlá noc, kdy jsme vůbec nespaly. Usnuly jsme až nad ránem a zdály se mi zlé sny. Všechno tam vypadalo tak nepřívětivě a hrůzostrašně. Byly to jedny z nejhorších dnů, jaké jsem kdy zažila.

Valuška nakonec prošla prý všemi možnými testy, ať už to byly rentgeny bříška, kostí, opakovaná sona, absolvovaly jsme potní test na vyloučení cystické fibrózy, sestry braly vzorky moče, stoličky, které dodnes ještě denně nosíme do fakultní nemocnice, dělaly výtěry z nosu, z krčku, znovu se udělaly odběry na kozí a kravské mléko, na sóju a já nevím, co všechno ještě....

Bylo toho opravdu hodně a některé testy dopadly negativně. Na tu druhou polovinu budeme čekat ještě 14 dnů, neb to jsou právě ty testy dražší a rozsáhlejší. Každopádně vlastně jediná dobrá zpráva bude, že tohle velké trápení bylo úplně zbytečné, což zní podivně a nelogicky. Každopádně i ošetřující lékařka se od začátku hospitalizace spíš klonila k názoru, který poslední dobou převládá. Myslí si, že Vali vypadá jako úplně zdravé, leč fyziologicky drobné dítě. Já si to myslím taky, vždycky jsem si to myslela, protože Bobšík je spokojené a velmi živé díťě, které prostě váží a měří to, co jiné děti o půl roku dřív. Pravda je, že růstový graf už Valince spadl až ke 3 percentilu, což je maličko. Prý je ale fajn, že roste proporcionálně. Zkrátka, že přibírá a roste tak nějak souměrně.

V nemocniční herně byla spousta lákadel. Leroušek byl nadšený už jen z toho, že jsme vypadly z našeho mrňavého a naprosto neútulného pokoje a velkou hernu si tak vychutnávala dosytosti. V čekárnách nebo v herně jiné matky s oblibou říkají svým 8-měsíčním batolátkům: "Vidíš, holčička je poloviční a už tak krásně chodí!"

Tohle jsou zkumavky na stoličku, které jsme si donesly ještě i domů.

Vali si o ně brousí zoubečky.

Sestra při napichování žíly v hlavě objevila u Valíška zbytky seborelky a radila mazat olivovým olejem a vyčesávat. Tak jsem mazala a vyčesávala v tom nejhlubším spánku, opatrně, přeopatrně a podařilo se...:o) Na Bobšíčka byl pak tak legrační a dojemný pohled, že jsem musela udělat fotku:)