Má motivace pro chvíle, které jsou těžší, než ty ostatní...

Milé překvapení od Natálky, které vyrobila, když jsme spolu samy doma koncem října marodily:)

Na obrázku prý nejsem já, protože brýle nosím jen výjimečně:) Původně to prý mělo být úplně něco jiného, ale potom se zrodil tenhle báječný nápad:)

A co bych měla říct svému dítěti já?? A proč to jen neříkám každý den??

Mám tě ráda; jsi hezká; jsem šťastná, že tě mám; budem si povídat o Tobě; jak se máš? máš strach? proč to nechceš? jsi moc prima; pověz, jak ses měla?; jsi šťastná?; jsem tak ráda, když se směješ; jestli se Ti chce plakat, tak plač; řekni mi, co bys chtěla? proč se trápíš?; co se Ti nelíbí?; věřím Ti; je mi s Tebou fajn; chci si s Tebou povídat; zajímá mě, co mi vyprávíš; líbíš se mi taková, jaká jsi; to je pěkné, že jsme spolu; řekni mi, když se spletu…

Je kolem nás mnoho lidí čekajících na slova, která by  tak rádi slyšeli.

V souvislosti s tím, co jeden druhému říkáme a neříkáme, si pokaždé vzpomenu na jeden smutný příběh o jisté dámě, která nervózně popotahovala za ucho kabelky a přitom říkala: „Vím, že můj muž umí být něžný a srdečný. Chová se tak k našemu psu“.