V mém životě existují tři naprosto stejně důležité a úplně stejně milované děti, ale jedno je velmi zvláštní. Jsou mu čtyři roky:)
Pravděpodobně si mě vybralo za mámu proto, abych nikdy nestagnovala a nikdy nepovažovala nic za samozřejmé. Je to moje učitelka a malá provokatérka:)
Samozřejmě jsem kvůli Valince mockrát plakala, nadávala, byla bezradná, vyčerpaná a někdy mi bylo strašně úzko. Byly dny, ve kterých způsobila víc rodinných hádek, než kdokoli jiný a občas jsem z ní málem přišla o rozum.
Zároveň má v sobě něco neskutečně půvabného, roztomilého a vznešeného. Když se uhodím, poklekne a s přirozeností sobě vlastní mě kdekoliv na těle naprosto bezostyšně popusinkuje, pofouká, pohladí a přitulí. Soucítí. Sdílí. Nehodnotí. Odpouští a dává se. Miluje bez podmínek, bez výhrad. Když mi pokládá hlavičku na prsa a říká tím svým milým hláskem, "Maminka je ta nejlepší na světě", tak roztaju a zapomenu na všechno, co se mi zdá být složité. Nejčastěji říká: "Můžu Ti dát ručičku na prsíčko? Jsem klidnější, když cítím Tvoji kůži". Považte, můžu ji v takové dojemné chvíli odmítnout??
Večerní modlitbu končí vlastními slovy. Říká: "Děkujeme Ti, Ježíšku, za šťastný život..." Jsou to chvíle blaženosti:)
Valerinka je taková umanutá holčička, která mě zkouší naprosto zvláštním způsobem. Už od začátku jsem si uvědomovala, že tahle bytost, tohle lidské miminko bude něčím zvláštní. Píšu-li 'zvláštní', nemusí to nezbytně znamenat nějaké obrovské štěstí, protože to má co dělat s Valinčinou vůlí:) Člověk k ní musí mít respekt.
Když se Vali narodila jaké mé druhé dítě, byly naší prvorozené teprve dva roky. Není tedy divu, že Natálka byla právě vzorem toho, jaké by mělo dítě být. Plánovala jsem si, že k dalšímu dítěti budu přistupovat podobně. Myslela jsem si, že Dítě je zkrátka Dítě. S přibližně stejnými potřebami. Doufala jsem, že "jde jen o to být mámou". Být hodná, milovat ho, nakrmit ho, dát mu útěchu a teplo. Jak jsem se napálila! Můj nedostatečný respekt pro individualitu se mi vrátil jako bumerang. Valinka k nám přišla, abychom se naučili "respektovat", ne potlačovat.
A možná právě v tomhle je celá pointa. Částečně v mých prvních pochybeních, pak v postupném uvědomování si a nyní v tom, že se každý den naučím něčemu novému. Já - my, celá rodina jsme potřebovali právě tohle dítě. Ale pravděpodobně především já.
Pouhé pochopení toho, že člověk musí být za ty perné chvilky vděčný, je neuvěřitelně cenné poznání.
Díky Valíškovi člověk nikdy nemůže jít zkratkou, odpočinout si, spokojit se se snadnými řešeními nebo svádět vlastní vinu na někoho jiného. Po divokém období vzdoru mám občas pocit, jako by se kolem snesl klid a mír. Čtyřleté dítě je okouzlující, většinu věcí umí skvěle vyjádřit, je příjemným společníkem, ale stále v sobě má ještě naprosto nenahraditelnou přítulnost a mazlivost.
Ráno jsem fascinovaně pozorovala její spící obličejík a nemohla jsem se vynadívat. Byla tak nevinná, tak sladká a tak drobounká! Ztracená a odevzdaná. Voňavá a heboučká. Dokonalá tak, jak jen v mých očích může být:)
Láska k dítěti může mít mnoho různých podob. A pokud je to velice zvláštní dítě, je to také velice zvláštní láska. Miluji všechny své děti stejně silně, ale díky Valince se dostávám alespoň čas od času na cestu pokory, trpělivosti a nadhledu. Díky ní objevuji cestu, kterou jsem většinu svého života považovala za naprosto nemožnou...A jsem za ni nesmírně vděčná:)
1 komentář:
Krásně napsané.
Okomentovat