Na radu manželů Kopřivových a seminářů o vzájemném respektování, jsem se uchýlila k chystání dvou hromádek, k nímž podám patřičné vysvětlení. Ve zkrácené verzi pro názorný případ: "Tohle je růžovo-fialová hromádka s roláčkem, ve které Ti bude tepleji a tohle červeno-černá hromádka s indiánem, ve které Ti bude menší teplo. Pro kterou hromádku se rozhodneš?" A pak už je to volba Natálky, takže to jde hladce většinou až po česání, kdy občas zapomenu na možnost volby a učešu holčičce něco, co nechce. Další "zádrhel" je u botníku, kdy řeší které boty si vezme. Jindy to jde hladce, bez výběru, bez protestu, ale je to vždycky s nemalým rizikem ranního konfliktu, který se pak s námi nese celý den. A to nechci. Chtěla bych bezpečné, klidné prostředí pro nás všechny. Ne chaos a nervy na pochodu. Zní to poměrně banálně, ale když je člověk uvnitř, příjemné to není.
S Natálkou se občas cítím jako s kamarádkou na kafi. Někdy se chová tak dospěle, moudře, samostatně a jednoduše, že si říkám, jak úžasné a vzácné dítě mám. Vyjímečné, chytré, šikovné, co už v 9 měsících chodilo na nočník a mluvilo od dvou let v celých větách. Často formuluje věci tak obratně, že si až někdy říkám, kde se to v ní bere.
Jindy mi přijde naopak ukňouraná, nesamostatná, bojácná, rozmazlená, a když je takových dnů za sebou víc, dochází mi argumenty, energie, chuť i trpělivost. Mám strach, že něco zásadně pokazím, protože Naty je dítě, které si všechno pamatuje, hodnotí, retrospektivně se vrací ke starým, "dávno zapomenutým" věcem, kterým jakoby nikdo nepřikládal velkou váhu. A pak je každá rada drahá. Proto jsem tak vděčná za ty semináře o respektování, na které se přidal i milý Ráďa. Věřím, že nám to pomůže najít společnost řeč výchovy, která by mohla být co nejvíce bez pokynů, příkazů, vyhrůžek, trestů a rozkazů. Zkrátka o respektování.
Žádné komentáře:
Okomentovat