Amara je pořád ještě větší, ale Areka ji už statečně dorůstá...
Chovala jsem Valesku, tak jsem raději fotila přes plot:o)
Ono... za fenečkama se jinak, než v pracovním ani nemůže. Nebo může, ale pak už nikam:o)
Pes prý naučí vaše dítě věrnosti, vytrvalosti a třikrát se zatočit před ulehnutím.
Včera u večerního usínání mi držela Natulka hlavu v těch svých malých dlaních, které se mi po narození Váji zdají o kus větší a říkala mi: "Ty jsi moje milá, zlatá maminka". Často se na ní dívám a říkám si, že má moje gesta, používá můj tón hlasu, dává si stejně ruce v bok, stejně gestikuluje ručičkama.... A není na tom vlastně vůbec nic zvláštního, protože jsme spolu pořád... Je to takový pohled zvenčí a někdy je to vlastně i taková docela otevřená němá kritika...
Člověk se najednou vidí jasněji, než v zrcadle, tak nějak zevnitř... Ale naštěstí se ode mě učí právě i ta mazlící slůvka, všechny ty něžnosti a ty pak vynahrazují úplně, ale úplně všechno na světě.... Dá mi velikou pusinku a pak tou hezkou dětskou hatlamatilkou řekne: "To by ale veliká pusa, že maminko??"Ať to zní jakkoliv sentimentálně, je to prostě pravda.... V takových chvilkách mi pak bývá líto, že jsem pro ni neměla víc času nebo trpělivosti.
Devítiletá Hanička už chodí do třetí třídy
a pětiletého Kubíka čeká po prázdninách třída první.
Moje maminka často říká, že chválit a povzbuzovat dítě
je stokrát účinnější než hrozit a trestat. Myslím, že má pravdu...
Občas, když se naše Natálka převleče za princeznu nebo za vílu, vzpomenu si na úsměvný citát od Bretona: ""Chcete, nechcete", říkám každé ženě a pokračuji: "Nejsme přece děti, abychom si hráli, jak rytíř dobývá princeznu."
Verunka má dnes svátek. Je to takové modrooké sluníčko.
Už docela jistě chodí, občas chodí na nočánek, posílá pusinky a pořád by papala:o)
Natali se přidala k Vydřímu večernímu koupání...Ve vaně bylo docela plno...
Žádné komentáře:
Okomentovat