3.leden 2010

Je půlnoc, sobota se lomí v neděli a mně je jasné, že už brzy uvidíme Valinku! Všichni mi slibovali rychlý průběh druhého těhu, ale mně se neskutečně vleklo, a tak moc nevěřím ani tomu, že by druhý porod mohl být překotný. U mě tak maximálně spontánní:o) Po 9 měsících vskutku úmorného čekání jsem po předchozí zkušenosti rozhodně nedoufala v hladký, typicky příručkový porod ve stylu indiánských žen, které sesednou z koně, odrodí dítě, zabalí ho do šátku, vyhoupnou se zpět do sedla a dohoní družinu. Těšila jsem se, až konečně obléknu cokoliv, co nebude v pase do gumy nebo z devadesátiprocentní lycry:o) Začíná to úplně stejně jako u Natali a já už se nemůžu dočkat, až to miminko, které jsem 266 dnů nosila pod srdcem, uvidím. Nemůžu spát, tak bloumám po bytě a snažím se zabavit, abych tak nemyslela na nervozitu, která je plná očekávání, na bolesti...Na ty, které jsou i na ty, které ještě přijdou, snažím se krátit čas a těšit se na to, co nás čeká. Natálku a Ráďu nechávám spát co nejdelší dobu, v mezičase mezi jednotlivými stahy balím poslední věci Nanynce na prázdniny k babičce, sobě do porodnice, peru namočené záclony, vařím čaj, chystám snídani a křížové bolesti tlumím horkou sprchou. Volám do porodnice, že na 10 hod. na kontrolu nedorazím, že přijedu rovnou rodit:o) Zkouším se ještě doma zabavit co nejdéle, kontrakce nejlépe snáším v kleče a musím se chtě nechtě usmát Natálce, která mě bedlivě sleduje a vážně říká: „Valinko, nezlob maminku! Bolí ji pak bříško!“ Kolem poledne už mám kontrakce pravidelné po 5 minutách, je nejvyšší čas Natálku odvézt na prázdniny:o) V autě už to docela graduje a na Července má brácha vážné obavy, že už ani nestihneme dojet do porodnice:o) Ráďa se mě snaží po cestě do porodnice rozptýlit a pobavit. V minutě, kdy se mám čas leda tak nadechnout, než přijde další vlna, říká, že jestli nebudu poslouchat, uděláme si za pár let ještě malinkého Jeníčka. Na příjmu se čas neskutečně vleče, ospalá a neochotná sestra shání půlhodinu primáře, který by mě vyšetřil. Nakonec mě vyšetřuje sama a sděluje mi, že porod je na začátku, což je přesně ta věta, která provází mé černé noční hodinky. Pak konečně přichází pan primář, který mě uklidní, říká, že se rychle otvírám, a že epidurál už nestihneme. Dostávám „epesní“ porodní košilku, přecházím na porodní sál a jsem svěřena do péče skvělé porodní asistentky. Na krku má pověšené takové stříbrné etno sluníčko a sama vysílá podobně pozitivní energii. Přináší mi horký termofor a eukalyptový olejíček, Ráďa masíruje a přikládá hřejivé teplo na bolavý kříž. Sestřička je skvělá a povzbudivá, stejně jako tatínek čekající na příchod svého druhé holčičky. Pak už přichází jen taková dlouhá agónie bez nároku na odpočinek, zato s krásným happyendem.... „Ahoj, ovečko,“ pozdravím dojatě Valerinku, když mi ji porodní asistentka položí na bříško. Je to láska na první pohled. Znovu zažívám ten krásný pocit, znovu mám v náručí to nejmilejší děvčátko na světě. Daň ve formě nepřetržitého strachu je sice trochu vysoká, ale za to těšení se miminkem to rozhodně stojí:o) Taky už vím, proč se těm 2 hodinám po porodu říká „zlaté“… Vája se krásně přisává a sestřička říká, že naposledy něco tak dokonalého viděla ve filmu „Modrá laguna“:o) Zhasínají nám světlo a nechávají nás o samotě. Nasávám ty kouzelné chvilky každou mikročástí své duše a říkám si, že nic tak silného a obohacujícího v životě už asi nikdy nezažiju….Je to taková nádhera a všechny ty útrapy jako by ani nebyly…